Když jsem předloni skončil plný úvazek v našem Ústavu a odešel do částečného důchodu, začal jsem více fotit. Konečně jsem měl čas. Koupil jsem si z uškudlených peněz zrcadlovku CANON D7, pár slušných objektivů: jeden na krajinky a běžné fotky 17-55 mm, na zvířátka teleobjektiv 70-300 mm a makro - objektiv 100 mm na hmyzáky. A zjistil jsem, že to váží dohromady se stativem skoro deset (!) kilo a nedá se to pořád tahat sebou. Dokonce ani ve speciálním batohu ne.
Takže po delším váhání jsem si pořídil ještě ultrazoom LUMIX DMC FZ-200 se zoomem ekvivalentu 25 - 600 mm. A umí i makro. (Pár měsíců předtím jsem podobný ultrazoom věnoval svému synovi, kterému se taky nechtělo vytrvale tahat zrcadlovku. Přece bych si to nevyžadoval nazpět - když jsem blbej...
Jistě, není to ta kvalita half-frame čipu, ale přístroj stál desetinu toho, co CANON a všechny potřebné objektivy. Vejde mi i s pouzdrem do kufříčku, který stále nosím a váží ani ne půl kila. Takže ho nosím pořád a občas, když a něco zajímavého vidím, i něco vyfotím. Navíc si ho nosím i do ZOO, protože ohnisko 600 mm spolu se světelností 2,8 dávají docela malou hloubku ostrosti a lze tedy "vyzmizíkovat" jednak mříže před klecí a jednak i pozadí výběhů, které taky nebývá moc fotogenické.
Jenže je třeba jít s aparátem až těsně k pletivu. A to je problém - aby návštěvníci ZOO - hlavně děti - nestrkali prsty do klecí a nepřišli k úrazu, jsou před nimi živé ploty nebo hrazení a s aparátem se dokážete přiblížit těsně k pletivu klece jedině zalomený v pase pod úhlem téměř 90°. Po několika minutách, kdy čekáte, až "zvířák" něco udělá, třeba se přestane k vám točit zády nebo vyleze z poza pařezu toho máte dost - záda začínají bolet a radost z focení se rychle vytrácí.
 |
| Pěkná hůlka na procházku. A v té hůlce stativ skryt! Starý Kocour vyhrál sázku... |
